Historie lázní – Hubertovské hutě
Osídlování Bruntálska v
období od 12. do 16.století bývalo problematické, neboť pohraniční hvozdy dávaly obtížně obživu obyvatelům, kteří často trpěli přechody vojsk. Do kraje přicházeli němečtí osídlenci za podpory
mnohých přemyslovských panovníků (kteří jim udělovali výhody, aby přinesli své zkušenosti s řemeslnou výrobou) za účelem těžby kovů: železa, mědi, cínu, olova, zlata a stříbra.
Válečné potřeby byly důvodem k
zakládání dolů a hutních osad v Horním Městě a následně v Malé Morávce, která má ve znaku dělové koule, které tu byly počátkem novověku po těžbě železné rudy vyráběny. Železné hamry a doly se z
Karlova a Malé Morávky nově budovaly stále severněji k Hvězdě, a na přelomu 17. a 18. století jsou hutě zakládány na Hubertově. V roce 1703 je založena falckým hrabětem - arcivévodou Františkem
Ludvíkem - řádovým velmistrem - hutní osada Ludvíkov. K tavení železa bylo nutné dřevěné uhlí, které se získávalo zpracováním dřeva z kácení smíšených, zejména bukových lesů a vedle vytěžené
železné rudy k fungujícím hutím a tavírnám byla k technologii využívána voda z údolí Bílé Opavice. Mezi hutěmi na Hubertově a hutní osadou v Ludvíkově byla vybudována provizorní cesta, která
posléze napomohla k objevení léčivých přírodních pramenů nesoucích názvy "kyselé lesní prameny", "dobrá voda", či "bruntálská kyselka".
Tato léčivá voda byla dobrá nejen k
pití, ale vyzkoušena byla i ke koupelím. Od váženého bruntálského občana K. Riedla, který si delší dobu léčil bolesti nohou zdejší kyselkou ohřívanou ke koupelím žhavou železnou struskou z hutí, se
informace o léčivých účincích dostaly k místodržícímu na bruntálském zámku, který o léčebných účincích spravil arcivévodu Maxmiliána II. Františka. Železná struska z hutí byla využívána k ohřevu
vanových lázní, po řadu desetiletí - prakticky celé století. Do lázní se horká struska dovážela několikrát denně z Hubertova v tzv. pekelném stroji a vhazovala se do van s minerální vodou. Později
se minerální voda ohřívala struskou v malém domku za Knížecím domem a za dnešní Poštou ve velkých kádích s naloženými smrkovými větvičkami a odtud se sváděla samospádem do lázeňských domů. Když se
v hutích nepracovalo, ohřívala se voda také ponořenými horkými železnými dílci, které se rozžhavovaly nad ohništěm. Koncem 80.let 19.století se od tohoto ohřevu upustilo a ohřívání minerální vody
se řešilo horkou parou.
V historické publikaci Maxmiliána
Kubína z r. 1925 je ohřev struskou popisován takto: "Příprava koupele se děla tak, že se do vany přinášela minerální voda ručně a třemi džbery z Maxmiliánova pramene. Následně byla do vany vložena
struska - tři žhavé kusy. Přes vanu byla rozprostřena velká, silná, plátěná přikrývka a to proto, aby zachycovala ze strusky šířený prach. Struska byla po ohřátí koupele vyjmuta, usazená špína se
stěn a dna vany odstraněna zmíněnou přikrývkou. K potřebnému ochlazení zřídelní vody se používalo obyčejné vody potoční, která tekla ve žlabu podél oken kabin. Ze žlabu odbočovaly krátké, zátkami
opatřené žlábky, ke každé koupelové vaně. Tak mohl každý z pacientů regulovat sám teplotu koupele. Od tří hodin ráno do poledne bylo tímto způsobem připraveno třicet koupelí a odpoledne jich bylo
kolem osmnácti.
